Rubrika: akce

Svätopluk Mikyta se narodil v roce 1973 v Čadci. Studoval na Akademie der Bildende Kuenste ve Stuttgartu, VŠVU v Bratislavě a Hochschule der Kuenste v Berlíně. Žije v Iliji.

Centrum výstavy tvoří „Záves“– fyzická přítomnost apropriované „drapérie“ odkazuje k funkci objektu – kulturního domu města Třince, reaguje na charakter výstavního prostoru, způsobem instalace znečitelňuje/komplikuje samotnou výstavu. Objekt narušuje/nabourává klasické vertikální dělení prostoru na situaci „před závěsem“ a „za závěsem“. Vytváří situaci vevnitř a venku – okolo závěsu.

Součástí výstavy je série monotypií kombinovaných s technologickými přesahy do koláže, linorytu, sítotisku, keramiky, která pracuje s verbálně-vizuální paměťovou stopou, fragmentárním zobrazováním a nahrazováním vzpomínek novými nejednoznačnými obrazy, znejasňováním původních obrazů, které pocházejí z dobových knih (převážně z 2 pol. 20. století) dochází k posunu významů a otevírání interpretačních možností, jejich přenosu do současnosti.

(autorská anotace k výstavě)

Slovo „Der Befehl“, z němčiny rozkaz, přežívá dodnes v štiavnickém dialektu (Banská Štiavnica)   ve formě Befel, Befél, je pozůstatkem přítomnosti německé vrstvy obyvatelstva v tomto regionu od začátku 16. do 2. poloviny 20. století. Záves – kus látky anebo jiného materiálu upevněný tak,    aby visel.

Mikyta již několik let pracuje na sérii Overdrawings. Používá nalezené fotografické reprodukce, které dále přetiskuje a přepracovává nejčastěji perokresbou. Některé z těchto intervencí jsou téměř nepostřehnutelné, některé striktně formální, ale vždy ukazují nezaměnitelný cit pro grafický potenciál zdrojového materiálu a pro jeho historickou podstatu, kolektivní psychologii ukrytou uvnitř. Sledujeme umělce přivlastňujícího si pozapomenuté fotografie (např. cykly kolektivů z dob kolem II. svět. války), pracujícího z jejich původní estetikou a odkrývajícího nadčasovou utopii z dávno zapomenutých formací baletů a lidských pyramid, ale také na nich můžeme vidět, jak je historie vždy tvořena součtem jednotlivců. Mikyta pracuje s minulostí, ať již osobní či národní (česko)slovenskou. Jeho díla odkazují na politické ikonografie socialistických masových hnutí a na národnostní a náboženské symboly východní Evropy. Prostřednictvím postproduktivního procesu – překreslováním a kolážemi nalezených obrazů, dubluje jejich svůdnou estetiku a odhaluje politickou manipulaci s obrazy, jejichž dopad je cítit dodnes. Někdy jsou jeho intervence, perem a často červenou barvou, sotva znatelné, někdy jsou tak rafinované, že tyto příspěvky vedou k něčemu zcela novému, jak z hlediska kompozice, tak tématu. Mikyta obvykle vytváří cykly děl, která mají být prezentována ve skupinách a kvůli jejich otevřeným korelacím tak vytváří ať už historické nebo osobní asociace.

 

Více informací o autorovi: http://mikyta.com/

Více informací o galerii: http://www.facebook.com/galerietrinec

Událost na FB: https://www.facebook.com/events/727922990617996/

vernisáž výstavy 6. 11. 2014 v 17 hod.
Výstava potrvá do 30. 11. 2014
Úvodní slovo Pavel Pernický

Galerie Jáma 10, Nádražní 91, 702 00 Moravská Ostrava
www.jama10.blogspot.com, www.facebook.com/jamagallery
Za podpory Ministerstva kultury ČR, Městského obvodu MOaP, FU OU, o.s. Galerie Michal

Posthistorie a protiklady
„Ve světě plném nenávisti se musíme odvážit doufat. Ve světě naplněném zoufalstvím se musíme odvážit snít. Slova skvělého Michale Jacksona. Kaple otevírá v 8:00.“ (citace z Orange is the new black S01E05, 2013).
Tato scéna se mi jasně spojila s prací Citáty (2013), kterou jsme vytvořili společně s Pavlem Pernickým. Útržky z hitů popových hvězd citované jako filozofické pravdy. Nízké vs vysoké. Naive art dotýkající se pravdy. Čistota trashových tvůrců. Ještě na střední škole jsem v jednom rozhovoru se sochařem Jardou Koléškem, který mě na střední učil, diskutoval o tom, jestli umělec může tvořit zároveň ironické, absurdní věci a současně věci naprosto vážné. Já jsem si myslel, že ano a myslím si to do teď, Jarda oponoval, že to tak být nemůže, že umělec má tvořit buď tak či onak, jinak, že se jeho dílu nedá věřit. Ale není přece život pestrý a plný toho všeho? Celé spektrum od černé po bílou, od absurdu po patos a tragédii, často kombinováno prvky obou protipólů v jednom momentu. A já neodděluji umění od života. Podobná situace nastala těsně před založením Popgejů před několika lety – rozhovor s mým blízkým přítelem –„ a jakou muziku chceš teda tvořit?“ „No, já mám rád různé věci, určité momenty i z popu i z diskotéky i z techna i z metalu i hardcoru.“ „Tak to prostě smíchej.“ Já to všechno cítím jako jeden celek, nerozlišuji mezi vizuálním uměním nebo hudbou. Mezi tím, co dělám s Popgejema nebo sólo věcma, vše je propojené.
„… mezi láskou a ukrutností a pevností a nejistou…“ (citace z Markéty Lazarové, 1967)
Petr Lysáček, můj vysokoškolský pedagog, mi na přijímačkách řekl něco ve smyslu –„ je úplně běžné, že převážná část lidí ve tvém věku tvoří umění existenciálně zaměřené. Radil bych ti, aby ses tímto směrem neubíral“ nebo „umění by nemělo poučovat“. No, jsem ve stádiu, kdy řeším existenciální témata a myslím, si že umění může poučovat. Negování je občas potřebné. (Při kresbě se nepoužívá pravítko!) Stejně jako zkoušení toho, co sis ještě před nějakou dobou říkal, že bys do toho nikdy nešel. Myslím, že to jsem se naučil na vysoké škole.
„Do I stay or do I go?“
Zjistil jsem, že to ne já jsem vymyslel termín posthistorie. Ale to nic nemění na tom, že pro sebe jsem si ho vymyslel a pasuje mi. Např. zjednodušeně – minimálně dvě nebo více věcí na této výstavě budou reworky/postprodukce mých vlastních nebo popgejů věcí či námětů, že nevstoupíš dvakrát do té samé řeky? Yhm. Nemám fóbii z toho, že jsem něco vytvořil v roce 2007 a že už to nikdy nemůžu vystavit, protože je to přece neaktuální. Apropriace vlastních věcí z minulosti (ale klidně i cizích – to jen na okraj, že nemusí jít striktně o vlastní). Nové ze starého. Minulost a budoucnost. Pre vs Post. Abstraktní a konkrétní. Možnost a nemožnost. Progres a regres. Intuice a těžký koncept. Příliš mini, příliš maxi. A tak dále a tak blíže. Začátek – konec.
„Mě taky zajímá, jestli má být umění těžkou prací? Nebo jen zábavou?“
„Já válčím valčík“.
A je první v abecedě. A je tvar střechy.
PS: Nedávno jsem četl rozhovor s polským malířem Marcinem Maciejowskim. Na otázku co říká na to, že se prý přemýšlí o tom, že by se na uměleckých akademiích měl objevit předmět verbalizování myšlenek, umět mluvit na téma své práce, odpověděl: „… možná to, že se mi těžko vyjadřují myšlenky pomocí slov, je hlavním důvodem toho, proč mám potřebu malovat…“.
Jakub Adamec, Těšín, 29. 10. 2014 (www.jakubadamec.com)

„Jakub Adamec studoval v Ostravě u Petra Lysáčka (2002-2007) a skupina I love 69 Popgejů, jejímž je členem, byla projektem, přes který se v té době znovu skloňovalo označení „ostravská scéna“ v kontextu nastupující generace.

Jakub Adamec pochází z Valašského Meziříčí, kde také studoval na střední uměleckoprůmyslové škole, tam se seznámil s Pavlem Pernickým, spolu založili hudební skupinu IL69PG (2001) a spolu ji dosud drží při životě. V době ostravského působení tvořili IL69PG ještě Zdeněk Vichr a Petr Štark, původně středoškolská hudební skupina se přirozeně stala také skupinou výtvarnou, sami zakládající členové však nerozlišují mezi polohou hudební a vizuální, IL69PG lze označit za vibrující vizualizovanou skupinovou identitu budovanou s bytostnou přímostí.

Z Valašského Meziříčí přišlo tehdy do Ostravy studovat víc lidí, Popgeji byli první. Pavla Malinová, Pavel Ptáčník a Jan Vytiska měli hudební skupinu Like She, Pavel Pernický s Terezou Krainovou vystupovali (a vystupují) jako Marius Konvoj, společný label dostal název Vole love production, pravidelně byl pořádán festival Nuova. Mnoho textů o IL69PG oplývá citacemi z jejich písní, které zdá se nejpříhodněji vystihují energii a trashovou povahu jejich audiovizuální produkce. Plakáty, projekce, kostýmy, rekvizity.

Jakub Adamec je také zakladatelem sklepní galerie Strážná věž (2005-2007). Dva roky nesoustavného výstavního vernisážového programu (Record, Rafani, Václav Stratil, 103 coil ad.) zakončil kamarádský fotbal na trávníku sneseném pro ten účel ze zahrady do sklepa. (Smutný byl pohled na instalaci IL69PG na výstavě Aloha ovar nuova (Galerie Václava Špály, 2008) vyvolávající ještě nepříliš vzdálené duchy poslední silné etapy čitelnosti „ostravské scény“.)

Rámec samostatné tvorby Jakuba Adamce tvoří, jak vystihuje Lumír Nykl v textu k poslední Adamcově výstavě, zájem o historii (také historii umění) a historii vlastní. Sebeprezentací, sebehistorizací i vizionářskou sebeprojekcí v parodicky narušovaných kontextech světa umění a osobních zpovědích tvaruje Adamec prostředí jemu nejbližší. Osobní identita jako „komunita“ (Lumír Nykl), umění jako prostředek změny, kde dobro je základním motivem. Od roku 2012 působí Jakub Adamec jako kurátor Galerie města Třince. Jeho třinecká mise i předchozí projekty s Magdou Jańczuk (Something over the rainbow, 2008; Strom štěstí, 2009) překračují hranice umělecké ambice i osobní alternativy, jsou široce otevřenými výzvami umění a životu.“
Blanka Švédová, 2013

6. 11. 2014 v 19.00 hod.

Galerie V Rámci (Restaurace u Peciválů)

Stodolní 851/4, Ostrava

facebook.com/galerievramci

Tento projekt byl spolufinancován z rozpočtu statutárního města Ostrava. Děkujeme!!!

I LOVE 69 POPGEJŮ: 3 A 2 JE PĚT A 1 = 6 VIDEOKLIPŮ
Duo Jakub Adamec a Pavel Pernický (Valašsko/Slezsko) ve své tvorbě překračuje hranice mezi hudbou a výtvarným uměním. Audio-vizuální mix punku, diska, trash popu, apokalyptického tranceu. Neoddělitelnou vizuální složku živých vystoupení má na starost VJ Magda Jańczuk.

V Galerii V rámci Popgejů představí 6 videoklipů – nejen vlastní produkce, ale i od spřízněných tvůrců (Kakalík, Rafani, Petr Šprincl a jestli to Marek Ther stihne, tak bude mít V rámci premiéru jeho videoklip k We Are Bizzare, uvidí se – to už bude překvapení).

Kdyby William Wallace ve finální scéně Braveheartu zařval jako své poslední slovo: „Popgejuuu!” znamenalo by to úplně to samé jako „Svobodu!”, protože PeeGee’s to cítí srdíčkem. Nebojí se jít vlastní cestou, tvořit své trendy a to z nich činí originální zjev na české nezávislé scéně a pojem nového undergroundu.

 

První výstava Galerie města Třince v novém výstavním prostoru zrekonstruované budovy Knihovny Třinec.

Chléb, hry a umění

25. 10. 2014 – 16. 1. 2015

(vernisáž v sobotu 25. 10. v 18:00)

Vystavující:

Karel Adamus, Radka Kováčiková, Marián Grolmus, Jiří Surůvka, Rudolf Štafa, Filip Turek, Dušan Zahoranský, Kamera Skura

Kurátor: Jakub Adamec

Jaké je místo umění v dnešní společnosti? Jaké je místo umění na malém městě? Jaké místo má v Třinci? Opravdu zde platí hierarchie: werk, hokej a někde vzadu umění? Je také možné, že umění v takovém žebříčku nefiguruje vůbec. Potřebuje vůbec „běžný člověk“ umění ve svém životě? A jestli ano, má být umění pro konzumenta jen bezproblémovou formou zábavy, odpočinku, pastvou pro oči? Ne, umění se má, kromě toho, že vyvolává emoce, navádí k přemýšlení atd., vydávat cestou snahy     o změny, i kdyby mělo jít jen o změny v mikro měřítku. Velká část umělců se ve své tvorbě – z hlediska vlastní kariéry pravděpodobně správně – bojí zaujmout jasný postoj k sociálním či politickým otázkám. Kromě toho, velká část umělců doufá, že vytvoří dílo nadčasové a sociální problémy a politika procházejí neustálou proměnou. Nicméně někteří mají důvod se tímto směrem vydávat. Proto, i když má umění tak omezený dopad na společenský i politický život, věřím, že to stojí za to zkusit a tvořit dílo, které by přispělo ke změnám, i kdyby se to mělo týkat, jak už bylo řečeno výše, „jen“ jakési mikro škály. Umění je často na vrcholu jevů, které definují nové trendy a módu. Pokud umělci zpracovávají nejrůznější důležité společenské otázky, může se pak tento fenomén podobat semínku zasazenému do půdy – může začít klíčit.

Výstava Chléb, hry a umění, spíš než předkládat hotová řešení či recepty na danou situaci, má raději pokládat otázky vedoucí k zamyšlení a k rozpoutání diskuse o daném problému. Prezentováno bude umění, které se doslovně vztahuje k zobrazení témat her a chleba, ale pod prvním plánem či za povrchním vnímáním nabízí skryté významové vrstvy a různé úhly pohledu – vážné i humorné. Otevře se nám široké spektrum možností výkladů a rovin. Chléb – v Třinci jako paralela werku – práce, nesymbolizující jen konečnou obživu – potravu, ale i výdělek, mzdu a její hodnotu. Mít práci se ne vždy musí rovnat tomu mít, co jíst. Jsou různé druhy chleba i práce. Jakým způsobem může pohlížet dělník na umělce a naopak? Chybí vzájemný respekt? A co v případě, že je dělník umělcem či umělec dělníkem jako to bylo např. u místních umělců Adamuse, Štafy či Wojnara? Je umění na piedestalu? Měli by se umělci „snižovat k lidu“? Umění má vrhat světlo na skutečnosti z nového úhlu pohledu. Představa, že se umělci budou stále opakovat, vzývat stereotypy a konvenční myšlení širokého obecenstva, aby se mu tak zavděčili, je pro umění vydávání se nesprávným směrem nebo je tato představa dobře naplňována většinou komerčně úspěšným uměním. Existuje také tendence definovat význam uměleckého díla nikoli na základě jeho duchovního či emočního obsahu, nýbrž podle ceny, jakou má na trhu. A jak je to s podporou umění? Má si umění na sebe samo vydělat nebo má být dotováno? Jsou dotace podmínkou základní kulturnosti dané společenské komunity? Jenže jak je zaručeno, že bude dotace smysluplně udělena a následovně dobře využita? Co je zárukou kvality?

Jiný úhel pohledu či jiné napětí nám může poskytnout vzpomínka na dobu nedávno minulou, kdy bylo možné použít sousloví Chléb, hry a umění jako jeden z nástrojů propagandy. Umění tehdy hrálo důležitou roli, ale bylo to jen kvůli tomu, že v něm tehdejší představitelé moci viděli nástroj politického vzdělávání a zušlechťování socialistického člověka. Vezměme si „čtyřprocentní zákon“** a stovky děl, které díky němu vznikly jen velmi nedávno. Umění tak v tomto případě bylo druhou stranou té samé mince jako Chléb a hry – jen přidaná hodnota/nástroj propagandy. Role sportu v tomto směru je také známá a objevuje se v různých podobách stále.

Výstava by se měla dotýkat vážných témat jako paměť, minulost, propaganda, recyklace, na druhou stranu by součástí Chleba, her a umění měla být také zábava a diváci se tak budou moci setkat s humorem, absurditou či ironií.

 

* „běžný člověk“ – statistiky mluví jasně – o umění se aktivně zajímají v průměru čtyři procenta české populace. Výraz běžný člověk zde používám pro 96 procent populace, která se o umění aktivně nezajímá.                                                                                                                                                  (Kesner, L. (2005). Marketing a management muzeí a památek. Praha, Grada)

** „čtyřprocentní zákon“ – zákon vznikl v roce 1965 a nejde ho spojovat jen s minulým režimem. Podobně se zachovala většina západních států, které v tom i dále pokračují. Vznikala tak díla, jež tvořily estetické dominanty ve veřejném prostoru vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních a správních budov. (Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky zabývajícím se normalizačními sochami a plastikami)

 Více informací o výstavě a galerii: www.facebook.com/galerie.trinec

Událost na FB: www.facebook.com/events/542231445908859/

 

¨

Galerie města Třince, 21. 10. – 11. 11. 2014

Vernisáž výstavy se uskuteční v úterý 21. 10. v 17 hod.

Ladislava Gažiová se narodila v roce 1981 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku. Studovala na košické Fakultě umění v ateliéru Malby Adama Szantpetéryho (2000-2002), na pražské AVU v ateliéru Malby II Vladimíra Skrepla    (2002-2003) a na pražské VŠUP v ateliéru konceptuálním a intermediálním Jiřího Davida (2003-2008). Je finalistkou The Sovereign European Art Prize, (Londýn, 2007) a laureátkou Ceny Kritiky (Praha, 2008). Zabývá se malbou. Žije a pracuje v Praze.

 Výstava Ladislavy Gažiové s názvem Konec výstavy pracuje s tématem postkoloniálního vnímání umění ve vztahu západ-východ a sebeidentifikaci člověka skrze kulturu obecně. Expozice je tvořená site-specific istalací z obrazů, kde malba expanduje z plátna na stěny galerie. Stěžejním námětem objevujícím se na výstavě je symbol zrezlého vlnitého plechu, který slouží jako metafora odkazující k sociálně vyloučeným regionům, ke slumům a ke stavebním prvkům chudinského obydlí. Instalace je divákovi nabízená ve formě zdánlivě nekompletní nebo ukončené a částečně vyklizené výstavy. Jde o iluzivní hru, která sebekriticky reflektuje umělecké projekty, plytce využívající politickou tématiku ke svým estetickým účelům.

Ladislava Gažiová, původem Slovenka žijící dlouhodobě v Praze, je originální umělkyně, která ve svém díle spojuje kulturu několika prostředí – postkonceptuálního umění, streetartové scény a romského etnika. Gažiová kombinuje techniku šablon přestříkávaných na obraz s podkladovou malbou. Zdobnost využívaná v ranějších dílech vychází     z tvarosloví graffiti. Pro Gažiovou je důležité navodit ve svých obrazech atmosféru pocitu, jež se často pojí s nějakým reálným motivem, např. předmětem, figurou nebo prostředím. Emoce vystupující z obrazu jsou lehce přenositelné na diváka, jelikož témata, kterých se tato mladá umělkyně dotýká, jsou transformací obecně lidských postojů a zkušeností. Své postavy umísťuje do naznačeného prostředí místnosti nebo přírody, aniž by tuto prostorovou ukotvenost zcela dovyslovila. Naznačené předměty symbolizující komunikaci – stůl, krabice, antény nebo dráty – se vyskytují téměř ve všech malbách. Velkou pozornost vždy věnuje vizuálnímu přetvoření pocitu plynoucího ze zobrazených motivů, tedy barevnosti a tvarů. Její pracovní technika blízce komunikuje se zvoleným obsahem. Gažiová ráda expanduje z plátna obrazu na stěnu, čímž dosahuje většího „zabydlení se“ své výstavy v daném místě, a návštěvníkovi expozice tak přímo evokuje svou bezprostřední přítomnost. Její malby na zeď nejsou samoúčelným gestem revolty či kritiky galerie uvnitř galerie, nýbrž způsob navození určité emoce. Jinak působí zavěšený obraz, jinak nasprejovaná velká plocha zdi nebo malba na papíru. Tato umělkyně stále aktivně pokračuje ve své tvorbě a posunuje svůj hřejivý, a přesto posmutnělý, výtvarný výraz do neprozkoumaných směrů.

(z textu Markéty Kubačákové, 2010)

 

Sociálněpolitická témata jsou patrná na první pohled: motivy teroristických útoků, rasová a genderová problematika, vraždy a sebevraždy. Ponuré výjevy jsou odlehčeny odkazy k popkultuře a poetickým charakterem malby. Gažiová používá graffiti techniku a šablonu na přírodní plátno, které nechává působit syrovou strukturou bez malby. Narativnost maleb připomíná krátkou a přesnou lidovou písničku, inspiraci estetikou a ornamentalismem romských komunit východního Slovenska. Gažiová sama hudbu aktivně provozuje, hraje na bicí ve dvou kapelách. Pregnantní a hotový umělecký projev Ladislavy Gažiové je samozřejmý a výrazný, přestože se podobá bezprostřední a spontánní práci, záznamům. Ať už její díla interpretujeme lyricky či sociálně, mají svou vlastní pravdu. Nabízejí pochopení stejně, jako mu unikají. Jak říkal Adorno, díla hovoří jako víly v pohádkách: chceš něco nepodmíněného, máš to mít, ale nepoznáš to. Divák je do obrazů vtažen; komunikace s nimi je zásadnější než jejich interpretace. Důležité jsou pocity.

(z textu Lenky Lindaurové, 2009)

Více informací o výstavě a galerii: www.facebook.com/galerie.trinec

Událost na FB: https://www.facebook.com/events/1492182611034184/

Skupina drinkART je MIMO vás zve na hudební akci a zase v Kokpitu. Úžasný industriální prostor, kde umění nezná hranice. Zajištěn bude nejen hudebně i vizuálně velmi silný zážitek, ale i skvělé drinky a vegetariánské jídlo.

fb událost zde

VYSTOUPÍ:
Wolf Trap
Lo/ve
Fertilizer
Hitachi II.

Wolf Trap
Byla založena na jaře roku 2013 Edgarem Schwarzem (člen Schwarzprior) https://www.facebook.com/SCHWARZPRIOR) a Lili (výtvarnice). Společně míchají rock’n’roll s post punkem, synthem a elektrem. Mají vlastní galerii v Ostravě.

Lo/ve
Pražský projekt Lo/ve, za kterým stojí výtvarník a hudebník Pavel Ptáčnik a herečka a doktorantka DAMU Markéta Dvořáková. Narozdíl od jiných koncertních verzií jsou jejich tracky dotvořené občas použitým efektem nebo samplem. Koncerty kapely jsou strhující svojí energií a baví nejen
hudebně, ale i způsobem jakým Pavel a Markéta při koncertu komunikují.
http://bandzone.cz/_74672

Hitachi II.
Je experimentální techno, electro, house projekt založený v roce 2008.
Elektronická hudba, která bere inspiraci z 80.let electro funku – Kraftwerk. Až na několik tanečních skladeb, se více orientuje na rytmické basové linky, které jsou založeny na těžkých basových beatech doprovázené akordy taneční syntezátorů a vocoderized / modulovaných vokálů.
https://soundcloud.com/dynamixxprince

Fertilizer
Fertilizer byl náhodně založen ve Zlíně, 11. října 2008. Retrofuturistická kombinace četných forem rockové hudby a hardware syntezátorů, stojí jednou nohou v osmdesátých letech, zatímco druhá vykračuje do vzdálené budoucnosti. Toto zdánlivě nesourodé uskupení celkem úspěšně hnojí hlavy nepoučitelných zvědavců.
http://bandzone.cz/fertilizer

+ VJ´S

+ vegetarian food
+ voda s citrónem

VSTUP 99Kč

1. MALBA EVROPA fest.

pátek 3.10. v 17h – bývalý Divus dnes Podnik

JTNB / I love 69 popgejů / LO/VE / Marius Konvoj a Trysa Terror / Dirty Picnic / Deceased Squirrel On The Phone / Ewski / Frantisek Lozinski o.p.s.

JTNB – Praha / post cock
https://soundcloud.com/jtnb/sets

I love 69 popgejů – Ostrava / apokalypsa dance
http://www.ilove69popgeju.net/

LO/VE – Praha / country-punk
http://bandzone.cz/_74672

Marius Konvoj a Trysa Terror – Ostrava / techno-punk
http://akce.mariuskonvoj.cz/audio.html
https://www.volelove.com/marius-konvoj/

Dirty Picnic – Brno / indie-dance-music
http://dirtypicnic.bandcamp.com/

DECEASED SQUIRREL ON THE PHONE – Brno / new no wave music
http://deceasedsquirrelonthephone.blogspot.cz/

Ewski – Praha / Hard & Soft loops
http://artlist.cz/?id=324

Frantisek Lozinski o.p.s. – Ostrava / groupe
František Kowolowski, Petr Lysáček, Jiří Surůvka
http://vvp.avu.cz/idatum/search/autori-287

bývalý Divus dnes Podnik
ORCO, Bubenská 1
Vltavská – Praha
http://skutecnost.cz/
Galerie Patricia Milano

https://www.facebook.com/events/688256271210860/